Poprvé. Vánoce 2008, před 15 lety. Budou to první Vánoce, kdy budeme čtyři. Kluk a holka, všechno je v rovnováze. Dokonalé.
Nikdy v životě bych nevěřila, že to budou naše jediné Vánoce s Julinkou. Že za pár měsíců vrátím kolíbku a kočár ne proto, že z nich Juli vyrostla, ale proto, že jsou prázdné.
Rodiče po odchodu dítěte prožívají svá poprvé různě. Někdo zahlouben do svých vnitřních pocitů, jiný si popláče u svíčky, v kostele, další u alba s fotkami.
Jen si vezměte, kolik fotek a příspěvků s tématem „naše první narozeniny“ vám vykouzlí úsměv na tváři. Nejen, když jde o vlastní děti, vnoučata, ale kouzlo toho poprvé.
První slůvka, první krůčky, očekávání, vše zalité sluncem. Mraky, prosím, rozehnat a nebrat.
Ta naše poprvé rozjitřila jizvy na taktak zhojeném srdci. První narozeniny bez, první Vánoce bez, první výročí úmrtí. Zní to hrozně, zvlášť, když jde o děti a mladé lidi, kteří mají všechna svoje poprvé před sebou.
A my rodiče si neseme kříž našich poprvé na bedrech, vzájemně se podporujeme, když pod jeho tíhou jeden z nás klesne k zemi.
Někdy dokážeme tuto tíhu přetavit do formy pomoci. Abyste věděli, že v tom nejste sami. Abyste to měli alespoň trochu lehčí než my tenkrát před 15 lety.
Mír a pokoj je symbolem dnešní adventní svíčky.
Požehnané Vánoce všem. máma Petra
Comments