Máme svoje architekty. Srdcaře. Dnes jsme vyzpovídali Tomáše Pága a Milana Joju z architektonického studia Čtyřstěn, abychom vás seznámili se vznikem projektu dětský hospic Dům pro Julii.
Pojďte se spolu s námi podívat, co všechno bylo potřeba, a co naši architekti dokázali.
Už káva, kterou mně a ředitelce projektu Radce Vernerové pánové nabídli, kdy první lok kávy byl zároveň i tím posledním, dává tušit, že si kluci zřejmě potrpí na minimalismus.
Milan a Tomáš jsou sympaťáci a je na nich vidět, že svoji práci mají opravdu rádi. Hned jsme se vrhli na seznámení a zajímalo nás, proč se rozhodli stavět dětský hospic, a co je k tomu vedlo.
Také jsme chtěli, aby představili sebe a svůj tým. Slova se chopil Tomáš:
„Jsme každý jiný. Pětičlenný tým, dvě holky, tři kluci, všichni veselí.“
Milan se směje:
„Jak kdo. No, jeden je takový pesimističtější, jeden zase optimističtější. Někdo má dobré finiše, někdo zase začátky.“
„Krásně se doplňujeme“ dodává Tom.
Oba se shodují, že v kanceláři panuje přátelská atmosféra, že spíše než kolegové jsou všichni kamarádi. A na jejich práci je to znát.
A proč se rozhodli vzít práci na projektu Domu pro Julii?
Milan: „Protože byla možnost udělat konečně pořádný barák 😊. Nejen protože to zní dobře, ale má to přesně ten přesah, kvůli kterému jsme studovali školu. To znamená, pomáhat lidem zlepšovat prostředí ve kterém žijí a v tomhle případě to ještě navíc znamená pomoci těm „potřebnějším“, kteří jsou v jedné z nejtěžších životních situací. Tak aspoň to prostředí jim dokážeme trochu zpříjemnit...snad:-)“
Tomáš přitakává Milanovi: „To jsi řekl moc hezky. Myslím si, že tohle je zadání, které by chtěl dělat každý architekt nebo alespoň ten, co to myslí vážně. Takže jsme neváhali ani minutu.“
Když ředitelka Radka oslovila studio Čtyřstěn, tak dle slov Toma neváhali, a hned přemýšleli, co a jak: „Neváhal jsem ani chvíli, jestli to vzít, ale měl jsem trošku strach z toho, jestli to zvládneme udělat tak dobře, jak by si to zasloužilo. Když jsem ten nápad slyšel poprvé, tak se mně samozřejmě začaly hlavou honit příběhy dětí a rodin. Taky jak by taková stavba měla vypadat, jestli má být veselá jako školka nebo naopak pietní jako smuteční síň."
Milan potvrzuje tento fakt: „Ono to totiž obsahuje obojí. Zadání je hlavně zajímavé v tom, že má navíc přesah všech možných funkcí od komunitního centra, školky (školy), nemocnice, hotelu přes restauraci, muzeum, smuteční síň, kapli, kino, wellness, ale i administrativu (kanceláře a zázemí zaměstnanců) a sklady (léků, prádla, kompenzačních pomůcek...). Na co si člověk vzpomene, to v tom provozu alespoň částečně je. Ten dům má všechny typologie, co známe.“ „A spoustu takových, které ještě neznáme“ dodává se smíchem Tomáš "A navíc to má celé působit přátelsky, drobně, aby se v tom ti lidi cítili dobře jako doma - obývák s dětským pokojíčkem spíše než jako ústav, nemocnice."
Všichni v kanceláři se shodli na tom, že si nesmírně váží možnosti projektovat Dům pro Julii. Že dostali důvěru, přestože se jedná o malé architektonické studio. Radka klukům vysvětluje, co ji vedlo k tomu, že oslovila právě je: „Bylo pro mě důležité potkat lidi, kteří to vidí jako my. Nechtěli jsme někoho, kdo dům jen tak postaví a vlastně mu to lidsky nic neříká. Chtěli jsme najít přesně takovou partu nadšenců, která to bude dělat srdcem.“
Samotná vize Domu pro Julii vznikala poměrně dlouho. Když jsme se zajímali, zda hned věděli, jak bude Dům pro Julii vypadat, tak se kluci shodli, že vůbec. Milan ještě vysvětluje: „Základní koncept vznikal hodně dlouho. Udělali jsme si takovou interní soutěž v kanceláři, kdy každý z nás navrhl vlastní konceptuální řešení, a následně jsme seděli u stolu a den jsme debatovali. Pak jsme se snažili z každého návrhu vycucnout to nejlepší.“
Tomáš ještě dodává, že nakonec nepoužili ani jeden z navržených konceptů jako celek, ale z každého použili jen určitou část. Vznikl tak nový návrh, který ale dává hlavu a patu a má z každého to dobré.
Studie Domu pro Julii zabrala neuvěřitelných 644 hodin, 29 minut a 52 vteřin, a dokumentace pro stavební povolení zatím 438 hodin a 11 minut. Nejsou zde započítané ostatní profese, kterých je třináct. Nikoliv jednotlivců, ale třináct týmů lidí zabývajících se stavbou od statiky přes elektro až po venkovní a sadové úpravy!
Inspiraci tým čerpal z celého světa: „My jsme si vyhledali snad všechny dětské hospice, co existují. Klidně dva, tři dny jsem hledal všechny dětské hospice na celém světě, a zkoušel jsem srovnávat, díval jsem se na dispozice, jak to vypadá, jak to vlastně funguje“ popisuje Milan proces hledání inspirace, a poukazuje i na psychickou náročnost projektu: „Je pravda, že ze začátku jsme z toho byli takoví skleslí, ale pak už si člověk postupně zvykne. Musíš to brát s nadhledem, aby se z toho člověk nehroutil.“
Tomáš vysvětluje: „Když je člověk na místě, které už funguje a vidí děti a jejich blízké, tak je to něco úplně jiného, než když při práci používá například termín Místnost posledního rozloučení.To už si ani neuvědomuje, co se tam bude odehrávat.“
„Člověk, když to vymýšlí, tak se potřebuje vcítit do dětí a jejich rodin, jak to tam bude fungovat. Ale pak u stavební části člověk už přemýšlí jinak, technicky. Cihla je pořád jen cihla. Zeptáš se: Je v té místnosti posledního rozloučení chladící jednotka? Odpověď: Jo, je tam a vychladí ji asi za hodinu a půl na asi 5°C. A je to zaizolované, aby zima nešla do celého baráku? Ještě ne, to musíme dodělat.. a snažíme se už nemyslet na to, proč se chladí a že tam bude ležet nějaké dítě po smrti“ říká Milan.
Tomáš se vydal s Radkou na stáž do anglického hospice Bluebell Wood, takže na vlastní oči viděl, jak hospic funguje za provozu. Přestože se mu z architektonického hlediska v některých věcech nelíbil, přemýšlel, jak by využili jednotlivé prvky ve svém projektu.
„Bluebell Wood mi přišel takový nepřehledně dlouhý. Zvenku působil hodně velký, nepřístupný. Je tam krásná krajina. To bylo super, výhled na horizont a dál, včetně možnosti vycházek. Byla tam spousta zajímavých věcí, momentů, hezkých detailů, ale architektura jako taková (forma) se mi nelíbila. Funkčně je to dobré, a my z toho v podstatě vycházíme, jistá inspirace to byla. A rozhodně velmi užitečná zkušenost. Bez ní bychom to dali dohromady jen těžko“ říká Tomáš.
Milan ho doplňuje: „Z konceptu Bluebellu vycházíme provozně. Na začátku projektu jsme neměli ani stavební program. Takže až tam jsme viděli, co všechno má v projektu být. Jaká je velikost různých potřebných vybavení a podobně. Abychom například věděli, kam patří ta či ona místnost, aby v tom byli správné a logické návaznosti. A nakonec se to, zdá se, povedlo perfektně a těšíme se na další dobrodružné pokračování :-)“
Pokud si stejně jako my přejete, aby Dům pro Julii stál co nejdříve, přispějte libovolnou částkou prostřednictvím darovacího formuláře.
Jsou věci, které nezměníme. Jsou věci, které dokážeme zvládnout jen spolu.
ความคิดเห็น