V naší společnosti se o umírání dětí mlčí. Přehlíží se, jako by neexistovalo, ale pro mnoho rodičů je to tvrdá realita. Proto mě Dům pro Julii tak oslovil. Chtěla jsem přispět něčím, co umím.
Fotografka Hana Stránská chtěla podpořit založení Domu pro Julii. Rozhodla se vytvořit netradiční foto kalendář a výtěžek z něj celý věnovala na stavbu Domu pro Julii. Kdo je Hana Stránská? Co ji vedlo k podpoře Domu pro Julii a jak vznikal kalendář? To se můžete dozvědět v našem rozhovoru.
Kdo je Hana Stránská?
Jsem třicetiletá, extrovertní, lehce střelená bytost, která je zároveň manželkou, maminkou třech malých pokladů (nebo krakenků?) a jsem fotografka.
Jak jste se dostala k focení?
Úplnou náhodou. V devatenácti letech jsem se nechala vyfotit od jedné začínající fotografky. Fotilo se u ní doma, po focení jsme si sedly nad kávou a klábosily. Zmínila jsem se, že mě focení baví, ale že neumím fotit lidi. Ona se koukla na moji práci a řekla, že mám ale dobré oko, a že fotit lidi je to nejlehčí. Tak jsem si k narozeninám vyprosila lepší foťák (ultrazoom Fujifilm) a začala víc koukat kolem sebe. V roce 2013 přišla první zrcadlovka, 2015 první klienti – kamarádi, kdy jsem je fotila za balíček dobrého sypaného čaje či lahvinku vína a v roce 2016 první cizí klienti. To mě dovedlo až ke zřízení živnosti.
Co nebo koho nejraději fotíte a co vás nejvíce baví na práci fotografky?
Úplně nejraději fotím miminka. Čerstvě narozené uzlíčky, kteří v době focení mívají zpravidla jen deset dní. Chtěla bych se nejvíce profilovat na těhotenskou, novorozeneckou a svatební fotografii – u ní mě baví ty emoce. Ale ráda si zafotím děti každého věku, stejně jako dospělé ženy.
Na mé práci mě baví ta rozmanitost, možnost poznávat lidi, jejich osudy. Někdy je to úsměvné, jindy mě velmi zasáhnou. Jako osud mé stálé klientky – nafotili jsme těhotenské fotografie, novorozenecké, 1. narozeniny… a pak mi napsala, že by ráda, abych zachytila další životní milník, ale už ne tak veselý. Lehce po třicítce jí diagnostikovali rakovinu. Bylo to velmi emočně náročné focení, ale ona jako správný bojovník sršela pozitivní náladou, a tak jsem je po dalším roce mohla opět fotit 😊 Stálí klienti nejsou jen pořadové číslo. Prožívám s nimi radostné i ty smutné okamžiky.
Kde hledáte inspiraci?
Něco ke mně jen tak přijde, někdy na inspiraci natrefím v různých skupinách, hlavně tedy v zahraničních. Mají jiné myšlení, jsou tvůrčí.
Jak jste se dozvěděla o Domu pro Julii?
To bylo úplnou náhodou. Poprvé jsem to zaregistrovala na Facebooku, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Pak můj oblíbený zpěvák – Xindl X pořádal charitativní koncert pro Dům pro Julii, a tak jsem se začala více zajímat. Bylo to v době, kdy jsem hledala projekt, který podpořím a příběh Julinky bylo to ono. Byla jsem navíc v té době čerstvě těhotná, takže i hormony zapracovaly.
Jak vás napadlo vytvořit charitativní kalendář pro Dům pro Julii a proč jste si vybrala zrovna tento projekt?
Chtěla jsem nějak přispět něčím, co umím. A to je focení. Ve hře byly různé nápady – třeba dražba poukazů na různé focení. Ale nakonec vyhrál kalendář, protože jsem tím udělala radost těm, kteří se nechali pro projekt vyfotit. Také přinesl radost těm, kteří jej koupili a také přinese pomoc projektu 😊. Proč zrovna Dům pro Julii? Celý život se pohybuji v blízkosti smrti – moje maminka, a od roku 2019 i já, pracujeme v pohřební službě. Setkávám se tak s mnoha lidmi a jejich příběhy. Vím, jak je důležitá podpora a proces truchlení. Ač mám sama štěstí, že mám tři zdravá dítka, tak mé babičce umřela dcera ve dvanácti letech, tchýni zemřela holčička hned po narození. Vím, jak umí smrt dítěte zasáhnout. V naší společnosti se o umírání dětí mlčí. Přehlíží se, jako by neexistovala, ale pro mnoho rodičů je to tvrdá realita. Proto mě Dům pro Julii tak oslovil.
Jak vznikal tento kalendář a jak dlouho jste na něm pracovala?
Nejprve jsem na jaře na své stránce dala výzvu, že hledám děti od tří do osmi let, výrazově schopné, které by se chtěly podílet na takovém kalendáři. Přihlásilo se mi kolem šedesáti dětí (resp. jejich rodičů) a bylo opravdu těžké vybrat jen šest dívek a šest chlapců. Do nejužšího kola se dostalo patnáct chlapců a šestnáct dívek.
Měla jsem hned ze startu jasno o jednom obrazu, zbytek přicházel postupně. Věděla jsem, že chci, aby to bylo pohádkové, snové. Jednotlivá dítka do obrazů mi pak pomáhali vybrat i kolegové. Jsem totiž nerozhodná, a na jeden obraz jsem vždy měla dva různé adepty. Bohužel se mi i stalo, že jedna maminka s dítkem na smluvené místo vůbec nedorazila, neomluvila se. Ale to byla opravdu jen jedna špatná zkušenost. Samotné focení odstartovalo v dubnu a o prázdninách šel kalendář do tisku. Takže jeho tvorba trvala čtyři měsíce. Do akce se zapojila má kamarádka, vizážistka Petra Grezlová, která mi pomáhala se sběrem šeříků a následným tvořením sukně přímo v terénu. Také pomáhala při focení se zvířátky – liškou, výrem, sovou pálenou. Zvířátka na focení pocházela ze záchranné stanice z Litovle. Tohle focení bylo jedno z těch náročnějších, protože nás chtěli sežrat komáři, a to doslova. Pak se Petra podílela i na steampunkovém focení, kdy s dýmovnicí pobíhala v ranních hodinách po Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě.
Bylo něco, co Vás obohatilo o novou zkušenost při tvorbě tohoto kalendáře?
Nevím, jestli se dá říct, že obohatilo o novou zkušenost, ale každopádně to byl první projekt, který jsem dotáhla do konce, takže jsem vlastně překonala sama sebe 😊. Přesvědčila jsem se o tom, že i přes situaci, jaká byla, je spousta lidí, kterým nejde o zisk. Majitel vodního mlýnu Wesselsky mi poskytl prostory pro focení zcela bezúplatně. Stejně tak i Minifarma Relax v Těrlicku. Firma Dastax zase nabídla zvýhodněnou cenu pro samotný tisk kalendáře. Dá se říct, že celý proces tvorby a realizace mi opravdu přinášel radost. Proto pak proběhl i křest kalendáře, bylo to takové moje další miminko.
Děkujeme za rozhovor a za podporu!
Comments